Polovinky

Rákosí, byliny a květiny kolem mě a v okolních kopcích zpívaly a houpaly se. Všechny zároveň jakoby vytvářely ten nejzvláštnější a nejúžasnější koncert, jaký jsem kdy slyšel…Měl jsem zde už odedávna schůzku – konečně jsem se měl setkat s „ní“… Cítil jsem, že je blízko, nesmírně blízko. Bylo to poprvé, co jsme se setkali, poprvé po mnoha a mnoha životech. Nedívali jsme se sobě vzájemně do očí. Chtěli jsme co nejdéle prodloužit ten okamžik. Nebyl důvod někam spěchat, čekali jsme na tento okamžik věky…

Uklonil jsem se, na což ona jemně odpověděla lehkým pohybem hlavy. … Cítil jsem k ní hodně lásky. A ona ke mně. Blížil se vrcholný okamžik. Přiblížil jsem své ruce k jejím a…všechno najednou zmizelo.

„Aha, už ses vrátil,“ řekl Ami.

„Chi se vrátit!“ zakřičel jsem. Ami mě od ní krutě odtrhl. Jak jenom mohl? To mi neměl dělat.

Pořád jsem nebyl schopen se vrátit do svého obvyklého stavu mysli. To druhé Já bylo nad mou běžnou identitou. Na jedné straně byl Pedro, dvanáctiletý chlapec, a na druhé straně byla bytost…Proč jsem si na to teď nemohl vzpomenout?

„Ten čas přijde,“ ujistil mě něžně Ami. „Vrátíš se sem, ale zatím ještě ne.“

Podařilo se mi se trošku uklidnit. Věděl jsem, že to je pravda, že se vrátím. Vzpomněl jsem si na ten pocit, že není třeba na věci spěchat, a byl jsem klidný. Pomalu jsem se vracel normálu, ale věděl jsem, že už nikdy nebudu stejný. Byl jsem Pedro, ale jenom na okamžik, protože zároveň jsem byl mnohem víc než to. Objevil jsem nový rozměr sebe sama, něco daleko za vnějším vzhledem a mimo čas, daleko od své současné identity a své obvyklé mysli.

„V jakém jsem to byl světě?“

„Ve světě, který se nachází mimo čas a prostor, který znáš. Přesněji – v jiné dimenzi.“

„Byl jsem tam, ale nebyl jsem stejný jako dosud, byl jsem jiný.“

„Viděl jsi svou budoucnost. To, čím budeš, až dosáhneš určité úrovně vývoje, asi tak dvou tisíc.“

„A kdy to bude?“

„Ještě bude třeba času a růstu. Měj trpělivost.“

„Kdo byla ta žena? Cítím, že se milujeme, a to i teď.“

„Každá duše má jednu jedinou svou – druhou půlku.“

„Jak ji poznám?“

„Nepoznáš ji ani myslí, ani žádnou analýzou. Ani pokud budeš mít předsudky nebo představy. Poznáš ji jedině srdcem, které bude v harmonii s tvým rozumem, to znamená – moudrostí.“

„Ale jak?“

„Pozoruj vždy sám sebe, zvláště když potkáš někoho, kdo tě přitahuje. Ale nepleť si vnější s vnitřním. Nepleť si své myšlenky, touhy, fantazii, módu, pohodlí ani své předsudky s tím, co považuje za správné tvé srdce.“

…z knihy Ami chlapec z hvězd – Enrique Barrios