Jsem vděčná, že každý, jehož duše si to přeje, má svůj Ráj Lásky na Zemi. Ať už je jím rozsáhlá zahrada u rodinného domu, malé políčko před domkem, osázený balkón u bytu, či květinová stěna v místnosti. Díky kontaktu s přírodou se vracíme ke své přirozenosti. Jsme klidní, jsme v přímém spojení s Bohem.

Předtím, než jsem se narodila, moji rodiče koupili dům se zahradou a přestěhovali se tam z bytovky. Pro mě to znamenalo udržet si spojení s Bohem a čerpat světlo, které jsem v rodině a společnosti postrádala. Naše zahrada sousedila se zámeckým parkem plným nádherných dlouholetých vysoce rostlých dubů. Milovala jsem lehat si na záda do trávy a pozorovat koruny stromů a nebe. Cítila jsem tak ochranu, bezpečí, klid. Cestou do školy jsem chodila přes tento park a vždy jsem tam čerpala příjemnou sílu, kterou stromy vyzařovaly.

Na zahradě jsme pěstovali vlastní zeleninu i ovoce, chovali jsme zvířata. Znala jsem čarování přírody a krásné proměny naší zahrady v různých ročních obdobích. Ne náhodou má nejoblíbenější kniha byla O jabloňce od Eduarda Petišky a Heleny Zmatlíkové. Příběh malého Martínka byl mému srdci blízký a četla jsem stále dokola o proměnách jabloňky během jara, léta, podzimu i zimy.

Poselství předáváno z generace na generaci

Moje babička z maminky strany narozená v roce 1938 vyrůstala se svými 3 sestrami, rodiči, prarodiči a tetou v domě na vesnici. Měli hospodářství, stodoly, pole, louky a vlastní soběstačnost. Sami zaseli obilí, sami sklidili, umlátili a odvezli do mlýna, kde jim mlynář namlel mouku. Doma si pak v kamnech pekli z žitné mouky chléb, z pšeničné buchty. Na poli sázeli i brambory, které obkopávali a v době dozrání dobývali. Měli krávu, prasata, kozy, kačeny, králíky, slepice… Sad plný ovocných stromů a keřů jim poskytoval výborné ovoce. Do lesa pak chodili na borůvky a houby, které v plné sezóně i prodávali. Děti si tak během léta přivydělávali na učebnice do školy. Teta vyprávěla,  že si tak mohla koupit i hodinky, které potřebovala a neměli na ně peníze.

Pak přišla doba, kdy bylo nutné část své úrody odevzdávat a rodině už to nestačilo na uživení. Praděda tak musel jít pracovat, byl zedníkem a svou prací, tak musel vydělávat peníze, za které potom kupovali to, co jim chybělo, co museli odevzdávat.

Pak musela i prababička odejít do JZD a část polí se pronajímala. Byla doba, kdy lidé uvěřili, že potřebují vydělávat více peněz, aby žili v hojnosti všeho potřebného. Má babička s dědou odešli do města, aby měli možnost vyššího výdělku. Přesto, že šli bydlet do bytovky, tak se drželi moudrosti spojení s půdou a měli zahradu i ve městě. Chovali tam ovce, kačeny, slepice, králíky, pěstovali brambory a zeleninu. A důležitost spojení se zemí předali i svým dětem a nám vnoučatům.

Moje babička z tatínka strany také pečovala o nádhernou zahradu a měla malé hospodářství. Tato zahrada byla pro mně tajemnější a divočejší a s velkou láskou vzpomínám na prázdniny u babičky, kdy jsme se všechna vnoučata sjeli a radovali se v přírodě. Živě mám před sebou obraz této zahrady plné tolika překrásných květin.

Zahrada je místem, kde rodina společně spočívá i tvoří. Je v přímé komunikaci se Stvořitelem a se stvořením. V té původní přírodní zahradě je vše živé a plné magie. Je to prostor, který miluje člověka a také ho chrání. A člověk se tak může v bezepčeném prostoru proměnit v toho, kým skutečně je.