Tiše… slyšíš? To není sen, to je paměť. Na kůži stříbro, v očích hlubina, jako by pradávná hvězda hleděla skrze mě. Svět za zády hlučí, ale uvnitř je ticho. Tam, kde skončil strach, začala hloubka.
Není to náhodný vzor, není to hra krásy. Jsou to znamení duše,

Valčík věčného stvoření. Živá energie vesmíru. V jednom jediném polibku pro jeho věčnost. Aby proud života pokračoval.

Ty, božstvo, jsi Stvořitelovým krásným výtvorem, utkaným z čistého světla. Máš tolik tváří, tolik neprozkoumaných tajemství, že je ani staletí nedokážou rozluštit. Stvořitel tě chrání jako dceru, aby se nikdo neodvážil tě urazit, aniž by rozlil tvé vnitřní světlo.