Jablka aneb jezte jako dýcháte

Je čas, kdy na stromech dozrávají jablka, a já ráda chodím do zahrady, trhám je a rovnou jím. To je chuť! Nebe v hubě! 🙂 Jakmile dostanu chuť na něco dobrého nebo mám hlad, prostě jdu do zahrady, utrhnu si ze stromu nebo keře to, co zrovna dozrává. Vše je výborné, čerstvé, ta chuť je nepopsatelná. A co teprve obsah takovýchto plodů! To je výživa pro tělo!

Není náhodou, že zrovna čtu knihu Energie života od Vladimíra Megreho, ze série knih o Anastasii, kde se píše o božském způsobu stravování. A autor popisuje krásný příklad o jablkách.

Člověk, jenž žije na svém statku, pocítil přání sníst například jablko. Co udělá? Půjde na zahradu, utrhne čerstvý plod a sní ho. Teď se podíváme na činy jiného člověka, jenž žije v městském bytě rozvinutého státu. Také dostal chuť sníst jablko. Člověk vezme peníze, jde do obchodu, koupí si jablko, ale již není čerstvé. Kupuje jablko, které někdo vypěstoval, potom zabalil. Někdo další toto jablko transportoval autem nebo letadlem. Pak někdo postavil obchod a vyložil tato jablka na pult. Všechny tyto úkony, počínaje pěstováním a konče prodejem, zaznamenávají určití lidé, sestavují se evidenční listiny, vybírají se daně, clo atd. Takovým způsobem je zapojený celý řetězec, v němž se lidé jakoby zabývají důležitou věcí: dávají možnost sobě podobným, aby ochutnali plod jabloně. A ten, kdo ochutnává tento plod, dříve, než uspokojí svou potřebu, musí někde pracovat, aby nejdřív dostal papírky – peníze a zaplatil celý řetězec někým vymyšlený a stojící mezi větví jabloně a člověkem. A společnost tento jev považuje za normální.

Jen si představte paradoxnost situace: jednoho překrásného dne jste se jako obvykle rozhodli přistoupit ke své jabloni a utrhnout si plod. Udělali jste krok se schůdku svého domu směrem k jabloni a uviděli jste řadu lidí.

„Kdo jsi?“ ptáte se člověka, jenž stojí nejblíže vás.

„Jsem prodavač jablek,“ odpovídá člověk.

„A kdo jsou ti za tebou?“ divíte se dál a slyšíte odpověď: „Za mnou stojí člověk, který dováží jablka do mého obchodu, za ním je ten, který je sklízí a kolem každého z nás vidíš lidi v čistých oblecích – jsou to ti, kdo eviduje počet jablek, jenž projde za hodinu našima rukama.“

„Copak jste se zbláznili, chlapi?“ bouříte se. „Proč se zabýváte takovými nesmysly. Kdo vám poděkuje za takové bláznovství?“

Na to vám odpoví: „Ty nám budeš děkovat, budeš nám všem platit peníze a my si za ně také budeme kupovat jablka.“

„A kdepak mám vzít tolik peněz?“

„Jdi k sousedově hrušce – tam je volné místo účetního. Staň se účetním, budeš dostávat peníze, platit nám a jíst jablka, kdy se ti zachce.“

V knize Stvoření autor popisuje význam slov „Jez, jako dýcháš“ následovně:

„Kolem bylo mnoho rozmanitých plodů, chuťově různých, a bylin, vhodných k jídlu. Ale v první dny Adam necítil hlad. Byl nasycený vzduchem.

Tím vzduchem, který dýchá člověk, se teď vskutku nelze stravovat. Dnešní vzduch je umrtvený a dosti často bývá škodlivý pro duši a tělo. Mluvil jsi o pořekadle, že se vzduchem nelze nasytit, ale je i jiné: “Samotným vzduchem jsem se krmil.“ Právě ono odpovídá tomu, co bylo dáno člověku zpočátku. Adam se narodil v překrásné zahradě a ve vzduchu, jenž ho obklopoval, nebyla žádná škodlivá částečka. V tom vzduchu byl rozpuštěný pyl a krůpěje nejčistší rosy.

„Pyl? Jaký?“

„Květinový pyl a bylinkový, šířící étery ze stromů a plodů. Z těch, co byly poblíž i přinesené větříkem ze vzdálených míst. Tehdy problémy jídla nijak neodváděly člověka od důležitých záležitostí. Všechno okolí jej vyživovalo prostřednictvím vzduchu. Stvořitel původně udělal všechno tak, že všechno živé na zemi se v zápalu lásky snažilo posloužit člověku. Vzduch, voda a větřík životadárné byly…“

Takže šup na rodové statky!

„Ráno jde člověk rodovým statkem, dýchá jeho vzduch a s každým vdechem do něj vcházejí malinké neviditelné částečky – pyl z různých rostlin. Vzduch je jimi nasycený, vcházejí člověka, rozpouštějí se v něm beze zbytku, vyživujíce tělo vším potřebným. Vzduch rodového statku vyživuje nejen tělo. Svými étery živí ducha a zrychluje mysl.

Ráno jde člověk svým rodovým statkem a najednou se zastaví, utrhne tři plody černého rybízu a sní je. Proč se zastavil právě u rybízového keře? Proč utrhl právě tři plody? Ve které moudré knize člověk přečetl, že právě dnes potřebuje tyto tři plody? A on je skutečně potřeboval. Potřeboval je právě v tento den, v tuto chvíli a právě v takovém množství.

Pak člověk udělal ještě několik kroků, naklonil se a přivoněl ke květině. Proč to udělal? Kdo mu napověděl nutnost vdechnout aroma právě této květiny?

Popošel ještě dál a utrhl…

Člověk šel ráno svým rodovým statkem, usmíval se, přemýšlel o něčem a zároveň se sytil plody, nemysle na ně, ale cítě je. Člověk se stravoval, jako dýchal.